Jak relaxují učitelé o prázdninách?

Vzdělávání jako srdcová záležitost aneb rozhovor s Lenkou Kotkovou

Lenka Kotková je spoluzakladatelka již druhé soukromé základní školy a dnes nám poví, jak relaxují učitelé o prázdninách. 

Lenka postupně nasákla filosofií, na které školu staví, prochází mnoha kurzy, školeními a samozřejmě kontaktem s dětmi a pedagogy. Spoluutváří podmínky pro zapálené pedagogy a asistenty a také díky své praxi úředníka ve správě nemovitostí dokáže nahlédnout pod pokličku instituce z mnoha úhlů. Jako zřizovatel je nejen součástí leadershipu pedagogů, ale hlavně spolutvůrce a podporovatel celého konceptu. Ačkoli nikdy pedagogiku nestudovala, vidí v tom velkou výhodu. Nebylo nic, co by mne mohlo jakýmkoliv způsobem “deformovat”, jde to všechno “jen od srdce,” přiznává s vděčností.

   “Principy, které spoluutvářím a podporuji, se snažím vysílat do dalších směrů, baví mne spoluutvářet podmínky pro všechny, pro koho je vzdělávání srdcová záležitost. Své znalosti a zkušenosti tak zužitkovávám nejen ve svých školách, ale také ve veřejném prostoru jako členka Výboru pro vzdělávání a zaměstnanost Středočeského kraje.”

Lenko, jako zakladatelka dvou soukromých škol, jak se díváš na prázdniny a volný čas, který mají učitelé přes léto?

   Prázdniny jsou nejdříve období, kdy se učitelé vynoří nad hladinu, konečně nadechnou, alespoň mnoho z nich to tak vnímá. První týden by mohli jen ležet, nechávat svět plynout a nic nedělat. Hodně to podporuje jednak úzus, který se všemi různými vyjádřeními v této sociální bublině skloňuje, ale ještě více skutečnost, že mnoho z nich to tak skutečně má, potřebují se nadechnout a nabrat sílu. 

   Dost často pak přichází období, kdy si kladou otázku, proč já to vlastně dělám, uvědomují si, že potřebují něco změnit, ale často nepřijdou na to, co a jak. Dost učitelů využívá léto tak, aby změnili prostředí, dostali prostor si “vyčistit hlavu”, mohli se chvíli soustředit sami na sebe včetně svého vlastního rozvoje a vzdělání. To většinou pozoruji pak někdy uprostřed léta. Jakmile se překlopí srpen, tak se obvykle snaží ještě využít volno a pak hurá do příprav na nový školní rok.

Mají učitelé chuť ve svém volnu se nadále vzdělávat?

   Ano mají, mají totiž chvíli prostor pro sebe a vzdělávání  je celoživotní proces, který nikdy nekončí. Jen času bývá málo, což obvykle neplatí o prázdninách.

Jaké možnosti aktivního relaxu se dají využít a co tím získají?

   Některé kurzy už v dnešní době pracují s metodami, po kterých se volá stále více i ve školství. Vzdělávání zábavnou a “nepřednáškovou” formou, trocha zábavy, ale i  relaxu. Co je ale zatím teprve v plenkách je systematický individuální přístup.

Mají učitelé možnost čerpat si finance ze své školy na takovéto relaxační aktivity?

    Nejvíce záleží na vedení školy. Existuje nemálo programů a šablon, kde se dá při troše uvažování najít prostředky na ledacos, důležité je, aby to dávalo smysl vedení, učitelům a nakonec i společnosti. 

Jak se nahlíží na koučink ve školství?

   Je to disciplína, kterou si mnozí ještě stále nedokáží úplně představit. Mnoho ředitelů ji neumí uchopit. Okolo koučinku panuje mnoho mýtů, “jde o něco finančně náročného”, “to není pro mě, já přece koučink nepotřebuji”, co to je ten kouč, chce mě snad školit někdo, kdo nikdy neučil?” 

   Shrnula bych to jako jednu velkou neznámou, kterou je třeba aktivně představovat a bořit mýty.

Máš nějaké zpětné vazby od učitelů, kteří přes léto prošli koučinkem?

   Zatím se přiznám, že ne, nikdo z těch, kdo se pohybují okolo mě,
se nezaměřoval na koučink v takto krátkém období. Mám ale zkušenost
s těmi, kdo se nechávají koučovat dlouhodobě nebo ke konkrétnímu tématu a tam pak slyším obvykle pozitivní ohlasy. Jde o principy koučinku jako takového. Učitel je zpravidla většinu času podporou pro své okolí, děti, rodiče, kolegy, ale málokdy se mu dostane profesionální a osvícené péče, kterou potřebuje on sám. 

   Principy, které po něm požadujeme a chceme, aby aplikoval na děti, potřebuje mít sám kde načerpat, energie a síla prostě musí být vyrovnané a v tom vidím zatím deficit a příležitost k tomu, abychom začali měnit naše školství. Principy, které chceme po učitelích směrem k dětem, je třeba směřovat i k nim samotným.  Aby měli svou energii a sílu kde brát.

A jak tedy na to, jak proniknout zdí nedůvěry a neznámosti?

   Je to trochu mravenčí práce, ne nadarmo se říká, že nejtěžší je práce
s lidmi. Ale velice důležitá je osobní reference. Tady v tom oboru víc, než kde jinde, protože programů, které nabízejí vzdělávání pro učitele, je nepřeberné množství. 

   To, co ovšem zaujme vždy, je téma, které zrovna učitele pálí a od něj je pak jen krůček k nalezení cesty, jak pomoci a podpořit. Není však úspěchu bez osobní chutě něco změnit a ta vzniká u jednotlivce. Pokud se podaří zaujmout jednotlivce, pak už se hledá jen cesta JAK. Je tam totiž něco, čemu se říká vnitřní motivace a to pak člověka už málokdy něco zastaví.

Připravila Lenka Kellnerová