Stačí minuta k tomu, abychom pochopili?
Slyšíme ta slova každý den, možná i několikrát denně. Pro někoho jsou inspirací, pro někoho jsou zdrojem obživy, někomu připadají směšná a někdo je zase může považovat za přežité. Ať už jako pohlazení na duši nebo zvuk skřípající křídy po tabuli mohou znít slova, jež jsou celou větou. Jen si to představte, díky jednomu slovu a jeho následném výkladu se dokážou dít věci! Kdy naposledy Vás někdy význam jednoho slova zastavil, donutil přemýšlet a zjistit, zda se opravdu na svět díváte skrz slova, či jejich význam? I tak jsem si připadal po přečtení knihy Minutová Moudrost.
Udělat si totiž názor na něco tuto sbírku anekdot je jako byste měli zjistit, co je zajímavého na tom, že ráno slunce vyjde a večer zajde. Přijde nám to jasné, pevně dané, v jasně daných kolejích. Jenže i takový východ slunce může být pro někoho vděčnost za to, že se může ráno probudit. Pro někoho je to příslib nového začátku. Pro dalšího člověka je to osvobozující stav po noční můře. Přitom někomu je to úplně jedno, protože na tom stejně nesejde. A když už jsme u toho slunce, u západu si někdo oddychne, někdo díky němu přežije další den, někdo uvítá, že už může jít spát, někdo se těší na noční jízdu. To všechno jsou ale taková klišé. To si dovedeme představit a celkem i logicky nám to může být evidentní, že se něco takového může stát.
I když varování na začátku spisu nabádá čtenáře ke čtení, které zabere na každou kapitolu jen minutu času, začne se pomalu budit zvědavost – opravdu tomu tak je? A proč by to bylo ve slově na začátku? Že by tam bylo něco skryté? Najdu tam něco jiného než jen písmena, složená ve slova a věty? S pocitem tajemna přede mnou jsem se pustil do čtení s rychlostí standartní se vydal na první kapitolu. A za chvíli na druhou, třetí, čtvrtou…inu a někde tady jsem dostal nutkání se vrátit na začátek a znovu se začíst. Něco tam bylo. Něco mě k tomu přitahovalo. Něčí hlas mi pomalu nahlodává mysl. Šeptal. Čti dál, na čtení si dej minutu. A kde se psalo, že o významu toho, co se píše v jednotlivých kapitolách budu mít taky minutu?
V několika výkladech tak jednoduchých slov jako je slepota, přítomnost, dobrota, hřích, slova, velikost, rozdíl, objev a mnoha dalších základních slov si autor výkladu jakoby dělá legraci z toho, jak se vlastně slovo Mistr používá a jak se vnímá. Nebo to, co vlastně Mistr říká a co z toho je důležité uslyšet. V několika kapitolách se člověk setkává s pojmy, které i po přečtení dávají přece jasný smysl, např. kapitola s názvem SOUD. V ní se píše následující: „Jak mám odpouštět druhým?“ a odpověď zní: „Kdybys nikdy neodsuzoval, nepotřeboval bys odpouštět“. Vezměme si to nejdříve tak, jak je to napsáno – pravda je v tom, že pokud bychom danou činnost nedělali, nemuseli bychom řešit její následky. Neboli bez a není b. Pak podíváme na to, jak to vlastně rezonuje s námi. Kolikrát se nám stalo, že jsme něco nebo někoho odsoudili. V jaké situaci to bylo? A pokud se mi něco takového stane i příště, jak budu reagovat? Jak jinak můžu řešit takovou situaci? Otevírá to mnoho otázek, ve kterých aby se jeden vyznal. A teď další věc – dokážu žít svůj život tak, aby to bylo bez soudu? Dal bych jeden příklad – pokud mi někdo něco udělá, čí je to vina? Je to vina toho člověka, který mi něco udělal nebo moje, že jsem přišel do situace, kde se to stalo? Logika křičí, že za to nemohu – prostě se mi to stalo a někdo jiný mi udělal to, co se mi pak stalo. A co když jsem si svým chováním to všechno přivodil já sám? Zní to hodně absurdně? Jak moc? Nad těmi úvahami jsem strávil dost času, abych si přehrál několik situací, ve kterých se mi něco stalo a zkusil si říct, kdo za to vlastně může. Ze všech příkladů, které jsem zažil jsem se nejvíc zamyslel nad jedním, který mi nejvíc otevřel cestu k vnímání.
Když jsem před dvěma roky byl na operaci, soustředil jsem se na to, abych byl srovnaný s touto situací a vědom si toho, že jsem pro možné řešení udělal vše možné jsem si v hlavě držel jednu myšlenku – je to v pořádku. Věděl jsem, že jsem v rukách skvělých lidí, kteří ví, co mají dělat a pomůžou mi. Měl jsem snad soudit mé rodiče, že jsem na tento svět přišel již „poškozený“ a dávat jim to za vinu? Vždyť já za to přece nemůžu. Nechtěl jsem to a teď se mi to děje. Mohl jsem za to? V žádném případě ne. Takto jsem nad tou situací nikdy nepřemýšlel. Bral jsem to jako zkoušku v životě. Bral jsem to jako něco, co se musí stát a dobře to dopadne. Takže…nemůžu za to, nepřivodil jsem si to sám, je to něco, s čím jsem se narodil a teď bych měl někomu za to dávat vinu? Co když se to takto přesně mělo stát a mělo se to stát teď? Protože díky tomu všemu, co se kolem té operace stalo, jsem si uvědomil tolik věcí. Jak je život krátký, co všechno mám za sebou a před sebou. Kolik mám kolem sebe skvělých lidí, rodinu a jak moc jim na mě záleží. Se změnou, která přišla jsem si spojoval mnoho věcí a nedával operaci takovou váhu. Jakmile jsem začal víc vnímat sebe a zjišťoval co k té změně přispělo, tak jsem si uvědomil, že spousta věcí se stala právě díky tomu, co jsem prožil. A co se mnou prožili lidi kolem mne. Jak jsem byl najednou v centru diskuzí a dění. Měl bych za být vinit rodiče, že mě tak stvořili? Nebo doktory, že to nezjistili dřív? Nebo to, že jsem kašlal na životosprávu a nikdo mi neřekl, že tím si to ještě zhorším?
Zkuste si jednou, až budete mít chvíli sami pro sebe zastavit a vzpomenout si na jednu věc, která pro Vás byla klíčová. Rozhodující, zlomová. Budete obviňovat ostatní, že Vám to došlo tak pozdě? Budete vinit společnost, že Vám to „skrývala“? Nebo, že jste k tomu musel absolvovat dlouhou a trnitou cestu? Zkuste si vzpomenout, kdy naposledy se Vám opravdu něco stalo a komu jste dali za vinu? A co vy sami? Viníte se za něco, abyste si pak mohli sami sobě odpustit své chování? Hodně otázek, které převedou myšlení do stavu, kdy můžete zpochybňovat prakticky všechno, co jste do této chvíle zažili. Vždyť jsou to jen slova, která se snadno dostanou do hlavy. Co hraje roli, je jejich význam a to, jak je chápeme. A ještě větší roli má to, pokud pochopíme, co můžeme udělat, abychom naše vnímání změnili. Mistrovství je pak schopnost pomáhat ostatním předat to myšlení dál.
Toto vnímání je jedna z klíčových věci v rámci koučování. Spousta lidí dobře ví, co se děje a proč se to děje. Snaží se to pochopit, proč se to děje. Zde se často naráží na bariéry, které si stavíme, abychom se přes tyto situace mohli dostat. Abychom se jimi nezabývali a mohli se soustředit na to „důležité“. Představa, že se budeme bavit jen o tom, co chce klient řešit je důležitá. Mnohem víc důležité je vnímání toho, jakou cestu daný člověk udělal a kam se posunul. Jak se změnilo jeho vnímání reality na základě toho, kam až je ochotný do sebe jít. Jak daleko je ochotný zajít sám do sebe, aby si položil otázky ohledně sám sebe a ohledně toho, jak vnímá realitu. A dostat se do tohoto stavu je velmi, velmi důležité. Právě zde, za těmito zábranami, se věci opravdu mění. Protože se potkáváme se sebou samotnými, s tím, jací jsme a co nás tvoří. Jak reagujeme na situace, které se nás týkají, jací opravdu jsme, jaké jsou naše skutečné hodnoty a z čeho pramení. Zde se díváme na svět bez bariér, bez vnějších vlivů, jen pozorujeme a hodnocení všeho je zbytečné. Jako bývá pod svícnem největší tma, tak v nás je to velmi podobné. Přes všechny ty krásné, jasné věci, které jsou vidět na povrchu, to skutečné je hluboko v nás. Pod všemi maskami a bariérami jsme sami sebou. Tak, jak jsme přišli na tento svět. Nazí a krásní. Pak se mohou stát ty opravdové změny. Ty, které nám ukáží to, co opravdu jsme a kdo jsme. Když se klient posune z místa A do místa B je krok, jakmile objeví, proč se to tak děje a pochopí to, nepotřebuje už ani místo A, natož B.
O koučování toho vím málo a stále se učím, co to vlastně je. Přes několik frází a textů, přes rady a doporučení, přes různé zdroje a nápovědy stále nemám jasnou odpověď na to, co vlastně koučování je. V tuto chvíli vím to, že díky němu se můžeme na věci podívat tak, jak jsou. Bez obalu. Pojmenovat si to, co právě zažívám, co cítím, jak to vnímám. Ve chvíli, kdy budu chtít vzít odpovědnost za to, co dělám a pochopím proč to tak je, věci se změní. A o té změně to je. V rámci koučování prochází transformací oba její členové:
Klient tak, že si uvědomuje sám sebe a jde po cestě ke svému cíli.
Kouč díky zkušenostem, které získává při samotném běhu koučování.
Je to oboustranný proces. Je to o důvěře (obrovská váha), je to o přístupu, o vyrovnanosti, o tom, že tvoříme bezpečné prostředí, kde spolu můžeme otevřeně mluvit o čemkoliv. A právě v tom povídání a v tom kruhu bezpečí se postupně vysvlékáme, sundáváme masky, odlupujeme vrstvu za vrstvou, abychom našli to čisté a jedinečné, které v nás vždy bylo a bude. Jen k němu musíme dojít a přijmout je. Namasté!
Autor článku: Jiří Slováček
